Nauka, která se zabývá buňkou, se nazývá cytologie.
Historie:
Buněčnou stavbu u rostlin poprvé v roce 1665 pozoroval anglický přírodovědec Robert Hooke na příčném
řezu korkem. Buňka (z lat. cellulae = buňka,
komůrka); termín cellula pochází od Roberta Hooka, on však pozoroval mrtvé
buňky (pouze buněčné stěny). První, kdo pozoroval živé buňky (nálevníky, bakterie)
byl Holanďan Anton van Leeuwenhoek.
Ve 30. letech 19. století byla zformulována buněčná teorie, vycházející
z poznatku, že všechny organismy jsou složené z buněk a že buňka je
elementární živou soustavou. Autorem je Schwann
a nezávisle na něm také J. E. Purkyně.
1665 – R. Hook objevil rostlinnou buňku
1838 – Schleiden popsal rostlinnou buňku
1839 – Schwann popsal živočišnou
buňku
Buňka
může představovat:
1.
samotný organismus (např. u trepky velké)
2.
nebo jen část celku neschopnou samostatného života (např. buňka nervová)
Buněčné struktury:
a)
buněčné povrchy – oddělují buňku od okolí, umožňují vytvoření vnitřního prostředí buňky,
chrání buňku
b)
cytoplazma – základní hmota vyplňující buňku
c)
organely – funkční útvary v cytoplazmě, často ohraničené vnitřní biomembránou
